Nesnídám, nesvačím

 Chvátám, chvátám, nemám chvíli klid!

Září uteklo mrknutím oka. Než jsem se nadála, byl konec. A má to vcelku jednoduché vysvětlení. Začala jsem chodit na brigádu. Sice jen třikrát týdně (někdy někdy čtyřikrát), ale stejně to je na čase hrozně moc znát. 

Už nějakou dobu jsem se rozhlížela všude kolem a hledala. Nechtěla jsem se úplně věnovat účetnictví, ale žádné koučinky s klientkami jsem také neměla. 

Usmyslela jsem si proto, že když mám nějaký volný čas a koučinky nejsou, proč nezkusit chodit na brigádu? Stejně doma nemám pořádně co, a Šimon už druhým rokem chodí do klasické školky. 

Chvíli to teda vypadalo, že když už mě na brigádě vzali, nebudu ji moct přijmout. Hlavně kvůli špatné kombinaci dojíždění do Prahy a toho, že Jakub nemůže jen tak vyzvedávat ze školky. Jenže ten koncem srpna přišel o práci, a tak bylo rozhodnuto.

A tyhle a další super modelínky tam vyrábím 

Ještě než jsem našla tuhle brigádu, věděla jsem, že chci něco, kam nebudu muset chodit každý den. Navíc to mělo být něco, kde bych nemusela pracovat s pokladnou. Chtěla jsem něco manuálního, u čeho nebudu muset přemýšlet, kdybych ty klientky přece jen náhodou měla, tak ať nemám mozek úplně vyždímanej. 

Jak prozíravá jsem byla! Teda... tak z části. 

Jen co jsem nastoupila na brigádu a potvrdila, že můžu docházet třikrát týdně, prakticky v ten stejný moment se mi přihlásily postupně tři ženy se zájmem o koučink. Ještě k nim mám jednu stálou klientku.

A tak chvátám, chvátám, nemám chvíli klid. Občas jsem vyčerpaná (spíš psychicky), ale jsem především během koučinků a po nich vděčná. Že můžu. Že o to má někdo zájem a někomu to pomáhá. Že po dvou letech dřiny to začíná být vidět. Přesně to mi dodává naději, že by se to opravdu mohlo rozjet.

Taky jsem zažila tenhle super koučink v přírodě uprostřed lesa s výhledem na rybník. Bylo to boží!

Jinak je to ale fičák. Mám takový zvláštní zvyk, že na většinu pozic jsem nastoupila v době, kdy se zavíral fiskál (účetní konec roku) - spousta práce a víc než v průběhu roku. A tady to není jinak. Sice už tolik nepracuji jako účetní, ale blíží se Vánoce a my ve výrobě připravujeme zásoby produktů, aby bylo před Vánoci co prodávat a zákazníci nemuseli čekat na odeslání objednávek 

A sama po sobě po několika letech, kdy jsem částečně opustila teplo domova a začala několikrát do týdne jezdit vlakem do Prahy (občas autem), pozoruju, že jsem ráda, že jsem ráda. Ani tak mi nevadí vstávání nebo práce taková. Vadí mi spíš psychické vypětí - nejsem člověk, který by byl nadšený v pracovním  pracovním kolektivu. V tomhle jsem samotář a čím dál tím víc cítím, že individuální práce s klientkami jsou moje cesta. Způsob, jakým chci pracovat. K tomu se přičte péče o syna, péče o domácnost, nějaký partnerský život... a jsem vyždímaná. 

A to se bavíme o době, kdy je drahý bez práce a spoustu věcí okolo malého a domácnosti řeší on. Já chodím  několikrát týdně na brigádu. Většinou tam jsem od osmi do půl třetí. Domů přijedu po čtvrté odpolední a pak ten čas už uteče jako voda. K tomu mám doma po práci online koučink nebo dopoledne, když nejsem v práci - většinou tak dva až tři koučinky týdně. Vůbec si nedokážu představit pracovat v režimu normální pracovní doby na osm hodin a to pětkrát v týdně. 

Já vím, že spousta lidí to tak má a že si nemůžou vybírat. Já si ale vybírat můžu. A navíc chci. A právě proto si uvědomuju, že tohle pro mě (i pro nás jako rodinu) není dlouhodobě udržitelné. 

I tenhle článek jsem plánovala psát už tak pětkrát. A ještě jsem vám tu chtěla povyprávět, co jsme poslední dobu zažili, co jsme vařili, kde jsme byli. Ale to zase příště. To už by měl ten článek opravdu kilometr.

A jak to máte vy? Jak zvládáte malé děti, domácnost, partnera a pracovní tempo dohromady? Mátě nějaké tipy triky?